Národní jazyk

A národní jazyk je jazyk (nebo varianta jazyka, tj. dialekt) který jedinečně reprezentuje národní totožnost národa a/nebo země. Národní jazyk je užitý na politický a legální projev a tak určený vládou země. Některé země mají víc než jeden národní jazyk, takový jako Kanada který používá jak francouzštinu tak angličtinu. Národní jazyk nemá být zmaten převládajícím jazykem, který je mluvený většinou lidí od uvnitř země je okraje.

Úředník proti národním jazykům

Národní jazyky stateless národů jsou často ne oficiální jazyky v nějaké zemi. Někteří mají žádné uznání vlády, zatímco jiní mohou užít si vysoké míry oficiálního uznání. Některé příklady národních jazyků, které nejsou oficiální jazyky zahrnují Aromanian, Cherokee, a Navajo (a jiné žijící Native americké jazyky). Jisté jazyky mohou užít si uznání vlády nebo vyrovnat stav jako oficiální jazyky v nějaké chvíli zemí ne v jiných.

Příklady

Čína

V Číně, množství mluvených variant existovali v různých částech země. Po republice Číny byl založen Kuomintang po 1911 revoluci, aby podpořil smysl pro národní jednotu a zlepšil výkonnost komunikací uvnitř národa, vláda republiky Číny rozhodla se určit národní jazyk. Beijing dialekt Mandarin a Guangzhou dialekt kantonský byly nejpopulárnější možnosti, a Beijing dialekt dopadal být národní jazyk, daný jméno “國語” v Číňanech (Pinyin: Guóyǔ, rozsvícený. národní jazyk, obyčejně známý jako “mandarín standardu” v angličtině). Na začátku tam byly pokusy představit elementy od jiných čínských mluvených variant do národního jazyka, kromě těch existovat v Beijingu dialekt. Ale toto bylo považováno příliš obtížný, a byl opuštěný v 1924. Od té doby Beijing dialekt se stal hlavním zdrojem standardních národních výslovností, kvůli jeho prestižnímu stavu v předchozí Qing dynastii. Elementy od jiných dialektů pokračují existovat v průměrném jazyce. Po čínské občanské válce v roce 1949, komunista Peopleova republika Číny byla založena. Nacionalistický režim republiky Číny ustoupil do ostrovu Taiwanu a podporoval stejnou politiku. Na druhé straně, lidová republika Číny, který spravuje Čínu pevniny, pokračoval ve snaze, a přejmenoval národní jazyk, který je velmi umístěný na Beijing dialekt jak “普通話” (Pinyin: pǔtōnghuà, rozsvícený. obyčejná řeč) v Číňanech.

Irská republika

Irský, keltský jazyk, je rozpoznán jako primární ústavní jazyk Irska; přesto ta angličtina je de facto jazyk národa. To je mluvené o jen 5 % jeho populace jako první jazyk; nicméně, většina země mít rozumné mluvené chápání to.

Malta

V Maltě, maltský jazyk je národní jazyk. Toto je uznané jak oficiální také spolu s angličtinou. V Malta většině lidí mluvit maltským jazykem a to je rozpoznáno jak “národní” v kapitole 1 práv Malty.

Filipíny

Filipínský jazyk, který je založený na Tagalog a jiné existující filipínské jazyky, je podle 1987 ústavy Filipín rozpoznaných jako oficiální jazyk (angličtina je také rozpoznána). Více než 170 jazyků je mluvené na Filipínách a téměř všichni je patřit k Westernu Malayo-polynéská jazyková skupina Austronesian jazykové rodiny.

Singapur

V Singaporu, Malay jazyk je národní a oficiální jazyk od té doby, co to je první jazyk Malays kdo jsou originální obyvatelé země ale kdo být nyní menšina naplánovaná nahromadit etnické čínské stěhování a teď se smířit jediný 12.4% veškerého obyvatelstva 4.24 milión. Tři jiné jazyky si užijí oficiálního stavu, včetně angličtiny, který je jazyk obchodu a vládnutí a prostředek poučení v národních školách; Číňan mandarína, který je mluvený většinou (75 %) populace, a Tamil (asi 10 %).

Spojené státy americké

19. května 2006 senát Spojených států hlasoval, aby dělal angličtině národní jazyk. Podle účtu, napsaný Sen. James M. Inhofe (R-Okla.), federální vláda bude už ne poskytovat vícejazyčné komunikace a služby, kromě pro ti už ručili podle zákona. Krátce po schválení Inhofe doplňku zákona, senát hlasoval pro další zákon Sen. Ken Salazar (D-Colo.), podle kterého angličtina je “obyčejný unifikovat jazyk Spojených států,” ale dekretoval, že nic v té deklaraci “muset se zmenšit nebo rozšířit nějaká existující práva” pozorovat vícejazyčné služby.

Důsledek těchto účtů není okamžitě jasný. To je také zajímavé poznamenat, že Inhofe měnil jazyk od “oficiálního jazyka” k “národnímu jazyku” v poslední nepatrné změně.